Umění žít
Marek Orko Vácha, katolický kněz, biolog, spisovatel a muž neskutečného rozhledu, sametového hlasu a občas příjemně nekorektního názoru zahájil nový ročník skvělou přednáškou, ve které zároveň uvedl mnoho našich budoucích hostů. Ústřední téma kvality života rezonovala napříč celého jeho bloku s názvem Umění žít. Má-li být náš život umělecké dílo, které na jeho sklonku tvoří ideálně harmonické plátno, jak v přednášce zaznělo, tak pan Vácha do života všech účastníků beznadějně vyprodané KC beseda namaloval pár mistrovských tahů. Krom inspirativní přednášky si našel i pár chvil pro krátký rozhovor.
Představit vás v jedné větě je téměř nemožné. Šířka záběru vaší profesní činnosti je neskutečná a vstřebat celou vaši tvorbu a četné mediální výstupy by vydalo na několik vydatných měsíců. Začnu tedy postupně, zeptám se vás nejdříve jako znalce biologie a společný rozhovor zakončíme duší. Která z těch několika milionů bakterií, co se v nás prohání, má na svědomí kvalitu života?
No těch bakterií je v lidském těle tak deset na třináctou, tedy lehce víc než milióny. Na otázku odpovídám, že asi všechny. Máme na sobě a v sobě pět významných ekosystémů, tedy kůže, ústní dutina, nosní sliznice, pohlavní orgány a především GIT, gastrointestinální trakt, který je nejdůležitější. Pokud víme, tak bakterie jen někdy a spíše výjimečně můžeme rozlišit na zlé a na dobré, spíše je to tak, že ty méně špatné drží v šachu ty hodně špatné, které jsou zase nějak důležité pro ty dobré, je to spíše komunita, která je nějak vyvážena. Trochu vtipné je, že víme, že GIT je spojen s mozkem např. pomocí nervus vagus, což ví všichni studenti, co mají zažívací potíže před zkouškou kvůli stresu. Rovněž víme, že parazité umí velmi účinně manipulovat chování hostitele a do třetice víme, že ty střevní bakterie jsou životně závislé na tom, co jíte. Pokud tedy uprostřed noci dostanete chuť na čokoládový dort v ledničce, není zcela jisté, kdo na něj vlastně chuť dostal.
Asi nikdy jsme nebyli propojenější a přitom osamělejší. Věříte, že se to do budoucna zlomí a lidé se od sociálních sítí vrátí k prožitku z blízkosti, nebo nás semele jiná forma levného dopaminu?
Zlomí se to. Věřím, že se kyvadlo vrátí a že budeme znovu chodit do přírody s vypnutými telefony nebo bez nich, a že budeme znovu jezdit do hor bez potřeby o svých zážitcích psát ze spacáku online blogy a že si cesty prožijeme, aniž abychom museli každých pět minut věšet naše krásné fotografie na facebook.
Klánovice jsou sevřeny největším pražským lesem, který zásadně určuje ráz této pražské čtvrti. Pokud bych si mohl dovolit parafrázovat jednu větu z vaší knihy: ”Les vypráví, co srdce dávno ví.” Co pro vás osobně znamená příroda a jak se její přítomnost projevuje na kvalitě života?
Máme to v sobě. Existuje dokonce hypotéza, posuďte sám, nakolik byste ji bral, že kolem zámků jsou vždycky ty parky, tedy občasné stromy, sestříhané keře, občasná jezírka s fontánkami, třeba park v Lednici nebo ve Versailles. Nikdy ne jen čistá louka, nikdy les. Tedy prostředí, které známe třeba ze současné Etiopie, lesostep, prostředí, ve kterém jsme se těch pár milionů let pohybovali. Pro mě je příroda místo, kde je člověk nějak blíž Bohu, jinak to moc neumím říct. Zejména, pokud to máte k nejbližší civilizaci několik bivaků. Tam objevuji věci, které doma nenačtu.
Osobně pozoruji, jak se v celé té již neuchopitelné komplexitě světa začíná projevovat touha po prostém životě. Mladí lidé přestávají věřit institucím a procházejí jednou existenciální krizí za druhou. Wall Street Journal nedávno přinesl překvapivé zjištění, že zatímco klesá podíl mladých lidí věřících specificky v Boha, tak zásadně narostl podíl těch, kteří věří ve vyšší moc (higher power). Zkrátka nechtějí se ve své víře vázat na instituce typu církve. Měl byste pro tuto generaci nějakou radu, jak se v tomto světě neztratit?
Roky sleduji statistiky poutníků do španělského Santiaga, kde je katedrála a hrob svatého Jakuba, San Tiago. V roce 1990 to bylo necelých pět tisíc registrovaných poutníků, loni čtyři stra čtyřicet čtyři tisíc, skoro půl miliónu. Jistě, Santiago se stalo památkou chráněnou UNESCEM, Paolo Coelho o Santiagu napsal knížku, a každý, kdo šel camino, tak o tom buď taky napsal knížku nebo měl alespoň několik přednášek, ale ten hlad po spiritualitě je i v naší takzvaně ateistické Evropě patrný. Camino chodí lidé bez ohledu na vyznání, manažeři, co si chtějí vyčistit hlavu, lidé po rozvodu, před svatbou, po výpovědi z práce, před novou prací, kde kdo. Můj obraz je, že to jsou ta africká stáda, co nejasně cítí vodu. Neví přesně proč, a neví přesně kterým směrem, ale jdou. Pro mě je důležité, že ta cesta nakonec končí v kostele. Tak teď jen, aby se ta křehká víra neroztříštila o zdi sakrálních staveb, či jak to říct.
Pokud se vrátíme ke kvalitě života, tak současný evropský vývoj jí příliš nepřeje. Často kritizujete přílišný měkký přístup a toleranci k těm, kteří s námi soucit příliš nemají a mít nebudou. Celosvětově pozorujeme zásadní nárůst konzervativních nálad. V Německu politici typu Björna Höckeho realizují od druhé války nepřijatelnou představu, že se krajní pravice bude podílet na budoucím evropském směřování. Je zde ještě vůbec prostor pro dialog?
Nevím, nejsem politolog. Můj laický dojem je, že to je reakce, kterou vyvolala akce. Přespříliš hlasité a přespříliš aktivistické levicové hnutí, hnutí woke, kácení soch, všechny věci kolem genderu a podobně, nabírání migrantů bez otázky, kolik jich může jeden stát úspěšně pojmout bez ztráty vlastní bezpečnosti a identity, a není divu, zdá se mi, že tlak vyvolává protitlak, podobně přestřelený. Bez těchto jevů by asi krajní pravice neměla moc šanci. Nevím, co bude, natolik politice nerozumím, ale že se hraje o budoucnost Evropy je myslím zřetelné.
Jak vy osobně si udržujete svou duši v kondici?
Jéje, bez větších problémů. Přes týden nervózní, intelektuální a jiskřivá Praha, přes víkend farnost v Lechovicích, moravské pohraničí a venkov se vším všudy, národní park Podyjí a kraj vína a slunečnic, líný čas a teď období burčáku a hovory, točící se hlavně kolem počasí.
_____
Pavel Jankovský