Vzkvétání a pěstování vděčnosti
Radvan Bahbouh je jedním z nejžádanějších koučů v Česku, známý pro svůj laskavý, ale strhující projev. Vystudoval čtyři vysoké školy, vyučuje na katedře psychologie FF UK. Vyvíjí nové psychodiagnostické, intervenční a koučovací metody, jako je například sociomapování nebo test 4Elements. Pracuje s Iídry a seniorními manažerskými týmy, vytváří pro firmy komplexní HR projekty.
V rámci jeho přednášky pro Klánovickou akademii se dozvíme, jak kvalita života souvisí se štěstím a pozitivními emocemi. Jak se můžeme přičinit, abychom měli v životě víc šťastných momentů, nebo jak pěstovat všímavost, úžas a vděčnost. Podělí se s námi o vlastní zkušenosti a prozradí nám, proč je důležité udělat si čas sám na sebe, nebo jakou roli v růstu našeho štěstí hrají vztahy s nejbližšími lidmi.
Radvane, téma letošního přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Vás osobně znamená tento pojem?
Pojem kvality života neodkazuje k délce, tedy počtu hodin, které tu strávíme, ale k hloubce, tedy k tomu, jaké ty hodiny jsou. Zatímco delší úseky našeho života mohou upadnout v zapomnění, některé okamžiky se mění v nezapomenutelná umělecká díla. Kvalita života je pro mne představována galerií takových vzpomínek.
Kvalita života úzce souvisí i s pocity, kterými náš život prožíváme. Vy osobně se zabýváte kromě mnoha dalšího i tématem štěstí. Pamatujete si na okamžik, ve kterém Vás téma štěstí a pozitivních emocí začalo nejvíc zajímat?
Vybavují se mi pravidelné sobotní návštěvy u mých prarodičů, které byly pro mne a pro bratra vyvrcholením celého týdne. Babička vždycky uvařila skvělé jídlo a po obědě nám hrála na klavír. Dědeček s námi procvičoval cizí jazyky a pak nahlas předčítal vybrané romány. Hráli jsme hry, chodili na dlouhé procházky, na kterých jsme rozmlouvali o spoustě témat. Rád jsem si četl v některých dědečkových knihách, o kterých jsme si pak povídali. Pamatuji si třeba na Senecu, Boethia, knihu o tau a ctnosti, anebo Lesného knihu Buddhismus. Bylo snadné si povídat o štěstí, když jsme v těch chvílích byli šťastní. Více do hloubky jsem to téma pochopil, až když nás babička opustila a krátce na to ji následoval i dědeček.
Ke štěstí a spokojenosti vede cesta přes všímavost k drobnostem a hezkým zážitkům, které se nám v životě dějí. Jak na této všímavosti pracovat nám určitě prozradíte na své přednášce v Klánovické besedě, přesto se chci zeptat, jestli byste nemohl pár základních principů shrnout?
Velkou část svého života trávíme v autopilotním režimu. Děláme různé věci, a přitom myslíme na něco jiného. Protože přemýšlíme o spoustě minulých i budoucích věcech, nejsme tam, kde právě jsme. V tomto autopilotním režimu nemůžeme prožívat štěstí. Z tohoto autopilotního režimu se proto musíme budit, rozhlídnout se, uvědomit si svoje tělo, dech, a všemi smysly vnímat okolí, a často si užívat, kde se právě nacházíme.
Být všímavá a šťastná, když jsem zabezpečená, mám zdravou rodinu a věnuji se práci, která mě baví, se zdá být jednoduché. Jak ale pracovat na spokojenosti, pokud člověk takové výchozí podmínky nemá?
Dovolil bych si trochu oponovat. Stejně jako nebýváme všímaví vůči svému tělu, když je zdravé, nebýváme mnohdy všímaví vůči svému životu i sami sobě, když se nám daří. Když jsme nemocní snažíme se – často se zpožděním - více našemu tělu vyjít vstříc. Když je člověku těžko, bývá motivovanější hledat, co mu vlastně pomáhá. Proto mohou i problematické výchozí podmínky pomáhat, pokud se nechce člověk stát jejich doživotní obětí.
Jak souvisí štěstí s našimi vztahy?
Štěstí je velmi propojené s tím, jaké máme vztahy s blízkými osobami, zda s nimi trávíme kvalitní čas. Hezky je to popsáno v knize Dobrý život od Waldingera a Schulze, která referuje o nejdelším časosběrném výzkumu, který byl na toto téma uspořádán. V tomto výzkumu se zjistilo, že jsou to právě dobré vztahy, které rozhodují o dobrém životě.
Proč nám štěstí uniká o to víc, čím víc o něj usilujeme?
Štěstí je plachý jednorožec. Když ho s tichým úžasem sledujeme, zůstává. Když se ho snažíme ulovit, odběhne. Lepší strategií, než chtít být trvale šťastný, je usilovat o to, abychom šťastně prožili alespoň některé momenty.
Ráda se pohybuji ve více oborech, mám pocit, že překrývání a prolínání oborů mi přináší nové pohledy a přístupy. Vy jste vystudoval matematiku, psychologii, arteterapii i všeobecné lékařství. Ovlivňují se tyto světy ve vaší práci? Například teorie pravděpodobnosti v kombinaci s psychologií zní opravdu zajímavě!
Každý obor je podnětný a inspirující. Zároveň může jeho pěstování vést k tomu, že se do něj ponoříme natolik, že vidíme svět jen jeho prizmatem. Proto je důležité úhly pohledu měnit a tím vidět svět plastičtěji. Na člověka se dívá jinak lékař, psycholog, anebo umělec. Každý z těch pohledů má něco do sebe, každý z těch pohledů je jen částí většího celku.
Jste autorem sociomapování, tedy metody, která umožňuje orientaci ve vztazích. Jak se dá tato metoda využít ve školách? Například tam, kde je rozvinutá šikana, která se obtížně hledá i řeší?
Zejména od covidu se začalo sociomapování používat v českých školách systematičtěji. Desítky škol nyní používají tuto metodu pro to, aby včas zachytili izolovanost nebo malé zapojení některých dětí. Zachytit se tak mohou i jiné vztahové fenomény, které je potřeba řešit. Včasný signál umožňuje udělat preventivní akci, která je vždy jednodušší než intervence v případě, že už něco zašlo příliš daleko.
Všímám si na úspěšných lidech, že se jim jejich štěstí rozmělňuje spolu s tím, jak jim jejich kariéra krade čas na zdánlivé zbytečnosti - lelkování, čekání, zastavení se. Vy sám jste určitě také velmi časově vytížený. Jak si v takovém pracovním tempu nacházíte prostor pro zastavení se sebou samým?
Mně pomáhá, že má koučovací práce má velmi často charakter zastávek, na kterých lidé rekapitulují, co se za poslední dobu naučili a co prožili. A to i mne vede k podobnému zastavování a rekapitulování. Mám také rád intenzivní úseky práce, přerušované úseky odpočinku. Rád cestuji se svými nejbližšími, ale rád beru na cesty i sám sebe. Myslím, že by měl čas od času každý jet na dovolenou sám se sebou.
Co bylo pro Vás nejšťastnějším okamžikem Vašeho života?
Narození první dcery Johanky. A pak obdobně i narození všech dalších dětí. Když jsem je držel poprvé v rukách, vždy jsem plakal štěstím. Pokaždé to byl malý zázrak.
Na co se v nejbližší době nejvíc těšíte?
Teď, když odpovídám na tyto otázky, jsou to Vánoce. Těším se, až budeme zase po dlouhé době celá rodina dohromady. Dcera Johanka přiletí z Maastrichtu, dcera Amálka z Barcelony, syn Aram z Tokia, a my už tu na ně budeme čekat s manželkou a nejmladší dcerou Anežkou.
Radvane, děkuji moc za rozhovor a všechny inspirující odpovědi. Budeme se na Vás těšit 22.01.2025 v KC Beseda.
_____
Anna Beáta Háblová