Být Čechem není danost, ale úkol

Pavel Kosatík je výjimečný intelektuál, spisovatel, scenárista a publicista, oceněný mimo jiné Cenou Ferdinanda Peroutky a medailí prezidenta Petra Pavla. Absolvoval právní historii na PF UK a napsal přes třicet knih zaměřených na moderní české dějiny a významné osobnosti (například T. G. Masaryka, Jana Masaryka, Ferdinanda Peroutku, Věru Čáslavskou či Emila Zátopka).

Ve své přednášce pro Klánovickou Besedu se zaměří na téma češství, nebo co to znamená být vlastencem. Nebude opomenuta ani důležitá otázka, jaká cenná poučení si můžeme brát z historie.

Téma přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Vás tento pojem znamená?

Za kvalitní život bych asi považoval život ne ledajak, ale bytostně prožitý. Aby na tu bytostnost či intenzitu mohlo dojít, člověk by asi měl být takzvaně sám sebou, což je těžká věc. Moderní svět z nás chce mít spíš bezbranné neurotiky, nacházející se vždycky těsně vedle sebe sama, vždycky kousek před sebou nebo za sebou. Lidi, kteří jsou sami sobě rozmazaní, takže tu svou podstatu, ten důvod, proč právě oni a právě tady a teď mají plnit úkoly, pro které byli zrozeni, často ani nehledají. Já ale věřím, že ten prazáklad a pradůvod v sobě najít lze a že o tohle v životě jde.

Jak vím, máte blízký vztah nejen k psaní, ale i umění – malířskému i hudebnímu. Co vás tedy přivedlo na Právnickou fakultu? Nebo to byla jedna z Vašich dalších vášní?

Bylo to za starého režimu, kdy možností obecně nebylo mnoho, a já ve svých osmnácti letech jsem neměl žádnou fixní ideu, čím budu. Byl jsem ale aspoň ve vnitřním pohybu, takže i když jsem se těch práv a biflování s nimi tehdy spojených dost bál, bral jsem to v zásadě jako čas na rozmyšlenou. No a na té škole jsem si potom objevil předmět právní historie, ergo historie, což byl druh tehdy pro mě smysluplného úniku z reality, jakkoli samozřejmě bez možnosti publikovat. A to psaní jsem si i při té škole pro sebe všelijak zkoušel, takže po těch čtyřech letech už jsem skoro věděl, že můj život bude s psaním spojený. Vášeň to v žádném případě nebyla, ale nebyly to ani úplně marné roky.

Každý spisovatel mívá blízkého člověka, kterému jako prvnímu dává své rukopisy k nahlédnutí. Máte i vy svého beta čtenáře nebo beta čtenářku?

Skoro každý, kdo píše, má tendenci obracet se s výsledkem nejdřív na partnera/partnerku coby na nejbližšího člověka. I já jsem nejednou stál o to, aby Dita (manželka) mně jako první řekla, jak to vidí, a byl jsem jí vděčný, když to dělala. Mám ale to portfolio literárních témat nebo zájmů relativně doširoka rozevřené a snažím se mít v tomto partnerském týrání jakýsi rozum, nepřehánět to. Jednou z mála výhod věku naštěstí je, že člověk fakt asi může rozpoznat tu polohu, která je toliko jeho vlastním výrazem. Tou nutností, ke které je třeba dospět. Čili tzv. beta čtenáře si dnes volím podle tématu: aby jim na jedné straně sedlo a aby mě zároveň nešetřili. Hlavně se ale snažím nenechávat to až na ty beta čtenáře, odpovědnost nesu já.

Píšete biografie významných osobností a skrze ně vyprávíte i o společnosti. Které období byste označil jako pro českou společnost nejpříznivější? A jaká je naše společnost dnes?

Myslím si, že my Češi jsme na tom byli nejlíp v první republice. Ten stát měl nesčetně chyb, které si dnes nemusíme vysvětlovat, tehdejší lidé ale žili s úplně jiným základním životním pocitem než my. Cítili se pokračováním vývoje, který tehdy celkem pěkně odsejpal už zhruba 150 let, od vzniku národního obrození. Na začátku se hrstka podivínských vlastenců domluvila, že budou mluvit a psát v jazyce, který ze začátku ještě neměl ani jasně kodifikovaná pravidla. Takže je kodifikovali, zrovnoprávnili češtinu obsahově s němčinou a dalšími jazyky, a opření o ni začali vývojově stoupat. Budovat společnost, která bohatla a politicky se vrstvila, takže kdo z Čechů chtěl, mohl se už v poslední třetině 19. století politicky, společensky a kulturně vyžívat tisícerými způsoby od rána do večera. V roce 1918 se to celé posunulo na ještě mnohem vyšší stupeň, když těm lidem spadl do klína stát, navíc ne jen tak ledajaký. Měl formu liberální a demokratické republiky, v té době jedné z nejprogresivnějších v Evropě.

Ti lidé asi nepočítali s tím, že budou stoupat věčně, ale katastrofa, která přišla v roce 1938, byla pro mnoho z nich příliš krutá. Sebevědomí kontinuálně se rozvíjející společnosti bylo vystřídáno totální diskontinuitou. A do té jsme se my všichni pozdější narodili už jako do úplně jiného základního životního pocitu. Máme v sobě jako normu zapsané všechny ty strašlivé šoky, které se navíc zopakovaly v letech 1948 a 1968. I proto se tady tak těžko hledají vize do budoucna, za nimiž by lidi měli chuť jít, myslí se jenom na chvíli dopředu atd. Otcové a matky, kteří svým dětem kdysi říkali „Neboj se jít dopředu“, pořád říkají spíš „Drž se radši zpátky, nezapomeň, jak dopadl Pepa odvedle“.

Tenhle trend k pasivitě, neúčasti, k nahrazování aktivního vztahového života odtažitým komentováním bych chtěl otočit. Přetvořit obyvatelstvo ve společnost, která sebe samu časem opět začne vnímat jako jednolitý celek. Dát českému národnímu a celospolečenskému zájmenu „my“ nový obsah.

Která osobnost formovala Vás?

Měl jsem asi štěstí na rodiče, jakkoli mi to, zvlášť v případě otce, často docházelo až s odstupem let. V dospělosti mě pak hodně přeformátoval zájem o psychoanalýzu. Věnoval jsem jí skoro celá devadesátá léta a dostal jsem tenkrát šanci nahlédnout, jaké nekonečné možnosti člověku nabízí často posmívané nebo přehlížené nevědomí. Jak nekonečným zásobníkem sil je a že s nimi lze samozřejmě pracovat tak, aby člověku pomáhaly. „Můj“ psychoanalytik se jmenoval Jiří Kocourek a naučil mě toho hodně. Už tím, že mě vedl nikoli v tom tradičním autoritářském smyslu („znalec předává poznatky neznalému“), ale v duchu metody rozehrával situace až do té doby, dokud pointy samy nedoklaply i mně samotnému. Co je jinde spíš převzatým poznatkem, dokáže psychoanalýza učinit vlastním majetkem, to není pro člověka špatné.

Co pro vás znamená být Čechem?

Samozřejmý a silný pocit lásky k téhle zemi, její historii a do značné míry taky současnosti. Pocit osvojený někdy ve 14-15 letech napevno a doživotně. Takže mě zároveň po pravdě ten pocit ani nijak zvlášť nezaměstnává, divím se, kolik toho nacionalisté dokážou o svém češství napovídat. Pro mě to „bytí Čechem“ znamená hlavně trampolínu k tomu, co je výš a dál. Čímž chci říct, že mě zajímá české místo v Evropě. Jsme jejím srdcem, zeměpisně i historicky nám v Evropě náleží lepší místo než pozice rejpalů a kverulantů, kterou zaujímáme po většinu doby od vstupu v roce 2004.

Jak byste popsal hranici mezi vlastenectvím a nacionalismem?

Vlastenectví je druh citu, lásky k zemi a národu. Nejde tomu poručit, člověk to buď má, nebo nemá. Pokud se k němu vlast od začátku nechová vysloveně macešsky, většinou to v nějaké podobě má. Nacionalismus do toho vnáší prvky soutěživosti s ostatními, na čemž obecně není nic špatného, až na to, že část lidí to prožívá sveřepě a hledá si důvody, proč na základě svého češství shlížet na příslušníky ostatních národů spatra. Vlastenectví je tedy pojmem z nebe; nacionalismus je pojmem pozemským a jako takový často obsahuje různé háčky.

Nedávno jsem psala sloupek o tom, že jediná věc, která Čechy spojuje, jsou výdejní boxy všude stejně bezradně postávající v ulicích. Nikomu z nás se nelíbí, ale všichni je využíváme. Je to nadsázka, nicméně existuje skutečně něco, co nás jako společnost spojuje?

Nevím, dnes frčí spíš dělení. Je komické, že v roce 1992 se rozdělila federace s odůvodněním, že stát k své existenci potřebuje jednotu, načež se obě ty národní společnosti začaly štěpit dál a štěpí se dodnes.

Podle mě je tady jedna věc, která nás spojuje, i když si ji různí kazisvěti vůbec neuvědomují, vlastně ani není nutné, aby si ji lidi uvědomovali. Existuje definice národa, která říká, že ho tvoří nejenom lidé, žijící v daném okamžiku nebo roce, ale že je to pospolitost rozložená na celé časové ose. A že tedy k českému národu patří i všichni ti, kdo zde žili v minulosti. Není to podle mě marné pojetí, a není to myslím ani jenom slovíčkaření. Přistihuju se často při tom, že různé historické osobnosti, o kterých přemýšlím, jsou pro mě neméně intenzivně přítomné než lidi, kteří jsou živí biologicky.

Co byste české společnosti přál ze všeho nejvíc?

Lidi s kuráží. Kteří se nebojí světa a jeho výzev.

Na co se v dohledné době nejvíc těšíte?

Přemýšlím nad tím, jak dosáhnout toho, aby konečně víc lidí začalo brát vážně klimatickou krizi. Můžeme mít různé názory na to, nakolik ji působí sama příroda a nakolik člověk. Že se něco děje a že je třeba na to reagovat, ale snad už opravdu nejde zpochybňovat. Mohlo by to začít třeba aspoň tím, že se my Češi začneme zabývat způsoby, jak na našem území zadržovat vodu. Protože to vypadá, že z ní brzo bude velmi cenná komodita.

Pavle, díky za tento milý a obohacující rozhovor. Budeme se na Vás těšit 24.09. v KC Beseda.

Anna Beata Háblová